Wilder Kaiser 1999

Radek (Pavouk)

Teplým sobotním ránem jsme vyjeli, místo na Watzmana, do Wilder Kaiseru. Byl jsem rád, že jedem lézt tam, protože mi stále nebylo ještě dobře. K žaludečním problémům se přidaly ještě dutiny. Nacpanej práškama jsem pospával na zadním sedadle Jožkový Felicie.
Jeli jsme ve čtyřech, Martin, Jožka, Franta a já. Horkou cestu nám zpříjemnilo koupání v Chiemsee. Za nedlouho jsme ho pozorovali z nočního bivaku, ale to předbíhám.
K večeru jsme přijeli na parkoviště ve Wilder Kaiseru. Stalo se nám domovem na tři dny. Pod vápencovými štíty Predigtstuhlu, Fleischbanku a Totenkirchlu jsme tábořili u popelnice. Ze začátku jsem z toho byl pěkně "votrávenej". Jediná výhoda - bylo to zadarmo.

Druhý den ráno jsme vstali do krásného svítání. Hned jsme zabalili "matroš" a sprintovali pod nástup čtyřhodinové cesty na Totenkirchl.
Stáli jsme pod Totenkirchlem a radili se s průvodcem. Nedařilo se nám najít nástup. Nakonec nebylo pochyb, že je to asi o sto metrů níž na konci sněhového pole v mokrém koutě, který odpovídal popisu v průvodci. První se odlepil od sněhu, na svoji první z devatenácti délek Martin. Já jsem šel druhou. Lezl jsem v rozchrastané skále. Všechno se hýbalo, jištění nic moc. Nakonec jsem dolů shodil pár kamenů a odřel si zadek a nohu. Hodit tlamu hned v první délce, je fakt pech. Díky Martinovi všechno dobře dopadlo. Od té doby mám jistou úctu k té modré smyci z Mamuta. Lezení se mi vůbec nelíbilo. Nevěřil jsem už ničemu. Připadalo mi, že musí všechno spadnout. Po pár délkách jsem se srovnal a psychicky se dal dohromady. Taky jsme lezli v pevnější skále a dokonce tam byl kruh. Byli jsme asi dvě stě metrů nad sněhovým polem, když se mi to docela začalo líbit. Okolo jedné hodiny jsme dolezli na velké sněhové plato v domnění, že je to police, na kterou jsme se měli podle průvodce dostat. Po kuřecích stehýnkách jsme zjistili náš omyl. Přes sněhový pole jsme se dívali na nástup do naší cesty. Jo, chybička se vloudí. Rychle jsme přeběhli sněhové pole a nastoupili konečně do cesty. Čas jsme měli pořád dobrý. První délky byly vyskobovány a lezlo se o hodně lépe. Po obědě a pivu se probudila moje trávicí soustava. Svěrače pracovaly naplno. Martin to hnal a jedna délka střídala druhou jak na běžícím pásu. Při lezení to bylo dobrý, ale na štandech to byla muka, měl jsem co dělat.
Když jsem po dlouhém traverzu dobíral Martina, nebe se zatáhlo a první kapky začly dopadat na bílý vápenec. Hory zkoušely co vydržíme. Když Martin založil štand už pršelo. Dolezl jsem k Martinovi a hromy nám burácely nad hlavou. Nad námi byla desetimetrová stěnka. Naštěstí byla mokrá jen do půlky. Nebyl čas přehazovat baťohy. Rychle jsem do toho nalezl. Nad náma se tyčil převis, bylo jasné, že se tam musíme dostat. Stěnka byla vyskobovaná a to mi dodalo morál. Váhal jsem se postavit v mokré dírce, pak jsem to riskl, noha vydržela a já jsem se dostal na suchou skálu. K mé radosti, jsem objevil další dvě skobky. Ještě mě čekalo těžší místo nad skobama a byl jsem na polici.
Rychle jsem udělal jištění a začal dobírat Martina. Lano už bylo nasáklé vodou a tím pěkně těžký. To mělo za následek, že jsem si myslel, že už leze a on zatím mrznul na štandu. Konečně jsem to dobral a Martin mohl lézt. Za chvíli jsem ho uviděl. Měl už tak zmrzlé prsty, že se neudržel v chytech. Nakonec, jsem toho nanuka vytáhl na polici. Ještě jsem neviděl nikoho tak zmrzlého. Když se převlékl, mimo jiné zjistil, že mu v baťohu praskla plechovka s vrcholovým gambáčem, snažili jsme se pomoct Joskovi a Frantovi. S Joskou to bylo dobrý, ale Franta byl na pokraji sil. Doslova jsme ho nahoru vytáli. Nedokázal pochopit, jak má dávat nohy do smyček na laně. Když jsme konečně byli nahoře všichni čtyři, bylo strašně hodin. Bylo jasný, že dolů za světla nepůjdem. Mě bylo jasný, že dolů vůbec nepůjdem. Navázal jsem se a pokračoval dál. Tak strašně se mi nechtělo. Paradoxně desetimetrová stěnka a tahle délka, která končila v podvrcholovém kotli, bylo nejhezčí lezení za těch všech devatenáct délek.
Začínal jsem toho mít dost. Martin za mě vzal délku a to mě pomohlo. Poslední délku už jsem nedal jediné jištění, protože už nebylo vůbec vidět.
Nahoře jsme si s Martinem poplácali přilby a měli jsme radost, že máme kus za sebou. Převlékli jsme se a začali hledat sestup. Sestoupili jsme asi padesát metrů a dál to nešlo. Jediné, co se dalo dělat, bylo sednout ke skále a čekat na ráno. Franta vyndal bombóny, Jožka mi půjčil kalhoty. Ty bombóny byly tak dobrý.
Noc se pomalu vlekla a já jsem pozoroval padající hvězdy a mraky. Raději jsem si nepředstavoval, jak by nám bylo, kdyby začlo zase pršet.
Svítání přicházelo strašně pomalu. Už jsem nevěděl jak si sednout. Mrzly mě záda, kameny tlačily a Martin už moc nehřál.
Když začlo být trochu vidět, šli jsme s Martinem hledat sestup.
Slunce začalo barvit vršky hor do zlata a my jsme začali slaňovat. Sestup byl nejméně deset slanění. Dole nás nějací Češi pozvali na čaj. Jestli to kluci budete někdy číst, díky. My jsme, ale běželi do chaty na pivo. To byl pocit, byli jsme dole, sluníčko nás pomalu rozehřívalo. Hory se probouzely do krásného dne. Celý den jsme pak dospávali noc.

Třetí a poslední den jsme vyběhli tisíc metrů k chatě Alpenvereinu a užívali jsme si nádherného počasí. Rozkvetlá louka, kolem bílé vápencové štíty. Nic nás nehnalo, jen jsme si vychutnávali horskou idylu, pocit sounáležitosti s horami, které nám dovolily vylézt na Totenkirchl a vrátit se zpátky.

Napsáno podle tehdejších zápisků.

Zpět na přehled akcí